Mám doma dva domškoláky. Nicméně cesta k homeschoolingu nebyla vždy tak jasná a přímá, ostatně jako k ničemu dobrému v mém životě. Co tedy vedlo k tomu, že mám teď doma dva spokojené domškoláky?
Cesta životem není přímá
Můj život je pořád plný změn a nejrůznějších uvědomění. Stejně tak, jako moje cesta k podnikání vedla od jeho odmítání přes postupné přijetí až k úspěchu, i naše cesta k domácímu vzdělávání vedla přes různé odbočky, překážky a nastavení.
Odpůrce homeschoolingu
Nikdy jsem domácímu vzdělávání nefandila. A to tedy především proto, že jsem o něm vlastně nic moc nevěděla. Představovala jsem si, že když budu děti vzdělávat doma, musím s nimi sedět 4-6 hodin denně na zadku a vysvětlovat a zkoušet látku. Prvně s jedním a pak s druhým. A to byla upřímně opravdu otřesná představa.
Ani sama nevím, kdy se to začalo měnit nebo kdy jsem si o něm začala zjišťovat víc. Ale zjistila jsem, že jsem se sakra hodně pletla.
Dobrá základní škola? Jeden velký omyl
Oba synové chodili do klasické školky a byli tam více méně spokojení. Paní učitelky byly převážně fajn, kluci si tam rádi hráli, chodili ven, tvořili…
A tak jsme pro staršího syna začali hledat vhodnou školu, kde nebude „vadit“, že už má při nástupu přečtenou knížku, umí násobit a zajímá se o počítání se zápornými čísly. V domnění, že jsme školu našli, nastoupil syn do první třídy. A těšil se . Moc se těšil. Na skvělé a zajímavé úkoly, na čtení nových knížek, na to, že se zase dozví spoustu dalších věcí…
Bohužel se nic z toho nekonalo. To, že uměl číst, bylo na škodu a počítání napřed paní učitelku vůbec nezajímalo. „Dokud nebude mít na stole vzorný pořádek, žádné úkoly navíc dostávat nemůže,“ sejmula mě učitelka na třídních schůzkách. A když jsem jí chtěla ukázat sešit s tím, co počítá, ani se nepodívala a zavřela mi ho před nosem s tím, že ji to nezajímá a má si to nechat do vyšších ročníků.
Vzali jsme tedy syna na testy intelektového nadání v domnění, že ten papír něčemu pomůže. Bohužel nepomohl. Za toho asi půl roku (než přišel covid) se toho odehrálo tolik, že jsme se nakonec rozhodli syna přehlásit na jinou základku.
To se nám podařilo celkem rychle. Nová paní učitelka byla moc hodná a syn se postupně uklidnil.
Začátky přemýšlení o domácím vzdělávání
Jelikož jsem v té době už nějakou tu dobu podnikala z domu, začali jsme uvažovat o větším cestování a nakonec i o delším přesunu do zahraničí, konkrétně na Madeiru. Jenže to se bohužel neslučovalo se školní docházkou našich dětí. Tehdy jsme asi poprvé začali vážně uvažovat o homeschoolingu.
Začala jsem tedy zjišťovat, co všechno to obnáší a jak takové domácí vzdělávání vlastně vypadá. A zjistila jsem, že vůbec není třeba sedět s dítětem hodiny denně nad učebnicemi. Že vůbec není třeba ho zkoušet a dávat písemky.
Že se můžeme spoustu zajímavostí dozvědět i sledováním dokumentů na youtube nebo videí typu „Top 5“. Že nemusíme mít slabikář nebo čítanku, ale můžeme číst pěkné pohádkové knížky, komiksy či encyklopedie. A postupně jsem začala zjišťovat spoustu dalších věcí, nejvíc ale stejně tak nějak za pochodu. Učím se stále.
Pomohl covid
Ač během covidu byla spousta věcí špatně, nám paradoxně tato doba pomohla. Respektive nás popostrčila v rozhodování.
Pořád jsem se totiž bála, že na domácí vzdělávání svých dětí nejsem ještě dostatečně připravená. Ale doba, kdy jsme byli nuceni vzdělávat naše děti doma pomocí online výuky, nás utvrdila v tom, že sami to zvládneme mnohem lépe.
A tak jsme spustili proces. Našli jsme kmenovou školu a vstřícnou PPP a začali vyřizovat přestup a domácí vzdělávání.
Hned první rok domácího vzdělávání jsme začali na Madeiře. Byl to tak trochu křest ohněm. Jednak jsem vůbec netušila o existenci nějakého deschoolingu a celkově to bylo dost náročné.
Jak vypadá naše vzdělávání dnes?
Dneska je starší syn na domácím vzdělávání třetím rokem, mladší syn druhým (když nepočítám předškolní rok). Nejsem úplně příznivcem unschoolingu, i když sebeřízené vzdělávání je krásné pozorovat.
Když jsou to věci, které je baví a zajímají, jde to snadno. U globusu a map vydrží oba hodně dlouho. Stejně tak u zkoumání vlajek a poslouchání hymen různých států a hledání fotek z různých míst.
Taky rádi sledují zajímavá videa a dokumenty, nejraději o vesmíru, o pokusech a videa typu „jak se co vyrábí“, případně různé zajímavosti. Kluci jsou zvídaví a učení je občas i baví.
I když nejsem zastáncem absolutního unschoolingu, nenutím je šprtat věci, které jim nejdou.
Ano, chci aby věděli, jaké se kde píše i nebo y a kam patří velké písmeno. Taky chci, aby byli schopní přijít na způsob výpočtu nejrůznějších úkolů. Už je ale nenutím dělat ke slovním úlohám zápis. Ani je nenutím pamatovat, kde se co těží a jaký je kde průmysl, když to stejně do půl hodiny zapomenou.
Budu mnohem radši, když budou umět psát všemi deseti na klávesnici, než když budou proti své vůli krásně psát psacím písmem. A když budou umět například vyplnit daňové přiznání, než abych je nutila vyjmenovat chemické koncovky. Pokud tedy o to sami nebudou stát.
Mladší je matematik. Ve druhé třídě s přehledem vypočítá příklady v učebnici pro 5. ročník. Ale krasopis mu moc nejde. Taky se učí programovat. Miluje karate. Angličtina je jako jeho druhý mateřský jazyk.
Starší miluje cizí jazyky, aktuálně se učí tři a už vymýšlí, co bude další. Moc ho ale nebaví geometrie a vlastivěda.
Ráda je budu podporovat v tom, co je baví a co jim jde. Kéž by to dělali i moji rodiče. Ale ti mi zakázali španělštinu, protože jsem měla špatné známky z fyziky.
Inspiraci a své názory s námi a ostatními podobně smýšlejícími rodinami můžete sdílet v naší FB skupině Nomádské rodiny: Svoboda, podnikání a vzdělávání na cestách.
