Nesvoboda v roušce

Rouškové vězení

Ještě před pár týdny jsme si neuměli něco takového představit. Dělali jsme si, co jsme chtěli. Žili jsme „normálně“.

Chodili jsme do práce, naše děti do školek a škol, do družin a kroužků. Setkávali jsme se s přáteli a cestovali, jak se nám jen zachtělo.

A pak se něco stalo. Objevil se nový koronavirus a s ním nemoc COVID-19. A během pár dní bylo všechno jinak. Zavřely se školy, poté i většina školek. Zavřely se obchody. A zavřely se hranice a letiště. Spousta lidí byla najednou bez práce nebo v lepším případě na home office či na OČR. Spousta podniků musela zavřít provozovny. A spousta těch, co mohla fungovat i bez provozoven, přišla o zakázky a zájem o své služby či produkty. Vše souvisí se vším. Jakmile je bez příjmu a peněz jedna skupina, podepíše se to na všech. Ekonomika jde do háje.

Nejen náš stát se izoloval. Jak od ostatních států, tak i my lidé od sebe navzájem. Musíme být doma, nesmíme ven, nesmíme navštěvovat své blízké. Hlavně ne prarodiče, abychom si to za pár týdnů nevyčítali.

Když už někam jdeme, musíme mít roušku.

Bez roušky ani krok!

Já osobně můžu plně pracovat z domu, za domem máme malou zahradu. Takže jsem opravdu nikam moc nechodila. Můžu ale říct, že když už někam jdu, cítím se v roušce jako ve vězení. Nemůžu dýchat, mlží se mi brýle, škrtí mě za ušima. Jsem lehký klaustrofobik, rouška tyto stavy samozřejmě zhoršuje.

Jdu nakoupit a polovinu věcí zapomenu. Nevracím se pro ně, utíkám z obchodu pryč. Honem, ať už si ten náhubek můžu sundat.

Zase ti lidi!

Kromě toho jsem si všimla, jak povinnost nošení roušky vzbuzuje sociální fóbie či alespoň antipatie. Po asi třech týdnech jdeme lesem. Je hezky, tak toho počasí využilo více lidí. „Hele, lidi, nasadit roušku, honem, rychle.“

Místo úsměvu a pozdravu honem roušku, případně se těm lidem obloukem vyhnout.

U skály jsou horolezci, jeden učí druhého. Místo toho, aby se soustředil na svého svěřence, honem nasadit ten šátek, co má na krku, jakmile nás zahlédne.

Jdeme na pivo. K okýnku se samozřejmě smí jen s rouškou a ve frontě se musí dodržovat rozestupy. Když potkáte někoho známého, sotva se pozdravíte. Jste naštvaní už dopředu, ať je to, kdo je to, protože si musíte nasadit roušku…

Děti z toho měly ze začátku srandu „Mami, jsem ninja!“ Super, ještě ji budou nosit rádi, haha. Omyl. Po pár krocích fňukání: „Mami, já už nemůžu, potřebuji se nadechnout.“ A to s tím mají jít do školy?

Zatracený virus! Jak nám mohl naše životy takhle změnit?!

Může virus za naši nesvobodu?

A nebo to nebylo jen virem?

Nezačínala tato naše nesvoboda už mnohem dřív? V době, kdy jsme postupně museli přizpůsobovat naše životy tomu, jak někdo nahoře zapískal? Kolik lidí už muselo zrušit své prodeje na trzích nebo u cyklostezek, protože si prostě nemohli dovolit mít tu správnou „pokladnu“?

Nebyl onen virus nakonec jen prostředkem, kterého „někdo“ hodně pohotově využil? Není ta rouška jen něco, co nám konečně otevře oči? Když už nám symbolicky zavřela pusu? Nebo to bude až chytrá karanténa, která z naší země udělá „Velkého bratra“? Těžko říct.

Ovce v roušce

Bohužel, ještě stále čtu názory typu „Já musím v práci nosit roušku, tak ji budeš nosit taky“ nebo „Nezbylo mi, než si zvyknout, vaše děti si zvyknou taky, tak nefňukej.“ Opravdu? Opravdu nám nezbude nic jiného než si zvyknout? A opravdu si chceme zvykat? Kam až to necháme dojít, než se nám otevřou oči?

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *