Po 7 dnech v Norsku jsme pokračovali v našem eurotripu. Další v plánu bylo Polsko a moře, pláže, jídlo a hlavně sluníčko a žádný déšť. Nejdřív jsme ale museli z Norska do Polska dojet.
Cesta z Norska
Z Oslo jsme odjížděli kolem poledne. Jak se nám a našim dětem líbilo 7 dní v Oslo si můžete přečíst v našem předchozím článku. A jaká byla cesta do Norska, si přečtěte zase v tomto článku.
Dokud jsme byli na území Norska, poměrně hodně pršelo. Jakmile jsme ale přijeli do Švédska, nebylo po dešti ani památky. Martin nám tentokrát naplánoval jinou cestu – přes ostrovy a s krásnými výhledy.
První zastávka byla u fjordu Havstenfjorden. Krásná vyhlídka a odpočinek. Nikde ani noha, byli jsme tu úplně sami.
Další dvě zastávky jsme podnikli na ostrově Orust, kde byla naprosto úžasná odpočívadla s naprosto dechberoucími výhledy. Tady bych dokázala strávit klidně týden.
Pak už jsme jeli rovnou přes Dánsko až do Německa, kde jsme se rozhodli strávit opět jednu noc na odpočívadle v autě. Tentokrát si starší syn sedl na moje místo dopředu vedle řidiče a já místo něj dozadu, abych mladšímu synovi nahradila polštář. Myslím, že ten se z nás vyspal nejlíp.
Den 13: Skanzen Slovanů a Vikingů a hledání ubytování na poslední chvíli
Ráno jsme pokračovali v cestě. Kolem 14:30 jsme dorazili do našeho prvního cíle – Skanzenu Slovanů a Vikingů neboli Vikingské vesnice nedaleko města Wolin.
Toto historické místo představuje oživlou minulost a nabízí jedinečný vhled do života našich dávných předků – Vikingů a Slovanů. Autentické dřevěné stavby obklopené lesy a jezery vytvářejí atmosféru starověké osady. Mohli jsme pozorovat řemeslníky v tradičních kostýmech, jak provádějí dovednosti, které byly běžné před staletími – od kovářství po tkaní látek.
Klukům se líbila možnost vyzkoušet si oblečení, helmy, sekery a nejrůznější zbraně tehdejší doby. Další část vesnice, kterou si kluci oblíbili nejvíc, bylo hřiště. Připomínalo ale spíš mučírnu nebo hřiště, které by zapadalo do Hotelu Transylvánie.
Až jsme se nabažili historie a kluci vyblbli na hřišti, vydali jsme se na nákup. A po tom, co jsme týden v Norsku přemýšleli nad každou korunou, jsme se tady opravdu rozšoupli.
Po nákupu, kdy už bylo asi 18 hodin, jsme začali přemýšlet, jak vyřešíme nocleh (ano, brzo). Našli jsme nejbližší kemp, že to aspoň zkusíme. Plán B byl obvolat pár telefonních čísel, která ubytování slibovala. Plán C byla další noc v autě.
Měli jsme štěstí, vyšel plán A. Camping Wiking v městečku Dziwnówek měl ještě dostatek místa pro stany i auta a slečna na recepci mluvila velmi dobře anglicky, takže domluva byla bez komplikací. A tak jsme rozložili 2 malé stany v kempu blízko moře. Kemp byl skvěle vybavený, měl dostatek sociálního zázemí i místo s možností elektrického připojení, kde jsme si mohli dobít mobily.
Když se nám podařilo připravit stany, vydali jsme se do kempové restaurace na večeři. Jídlo bylo skvělé, jen obsluha trochu vázla. Ale nikam jsme nespěchali.
Během večeře jsme zamluvili ubytování ve městě Leba na následující 3 dny.
A po večeři, kdy už byla hodně velká tma, jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat k moři. To jsme našli poměrně snadno, dokonce snáze než následující den, kdy bylo světlo. No jo, když holt v noci nevidíš žádné odbočky, tak se prostě neztratíš.
Den 14: Dziwnówek a Leba
Následující den jsme ráno chvíli pracovali, než se probudili kluci. Pak jsme posnídali, sbalili stany a šli se odhlásit. Auto jsme nechali zaparkované před kempem a vydali jsme se znovu k moři. Bohužel ale přišly mraky a silný vítr, tak z koupání nebylo nic. Kluci se ale vyblbli i tak.
Oběd jsme si dali v jedné z místních italských restaurací. A že jich tu bylo. Opravdu vůbec nemusíte mít strach, atmosféra města Dziwnówek byla opravdu jak někde na jihu u moře. Restaurace, kavárny, mořský vzduch…
Po obědě jsme se vydali směr Leba. Ubytování jsme našli poměrně snadno. Majitelka byla moc milá a ochotná a mluvila skvěle anglicky. Měli jsme pronajatý pokoj s koupelnou v domě, kde takových pokojů bylo asi 10. Na našem patře však byly obsazené pouze 2 pokoje.
Vybalili jsme a šli se podívat do města. Opět město s krásnou přímořskou atmosférou a spoustou turistů a tomu přizpůsobené nabídky ubytování. Snad každý druhý dům měl na sobě ceduli upozorňující na možnost pronájmu. Kvůli blízkosti jezera se tu vyskytuje také opravdu hoooodně komárů. Museli jsme jim utéct a jít se schovat na pokoj.
Den 15: Polsko a moře, duny a elektrokoloběžky
Rozhodli jsme se, že si konečně vyrazíme trochu zaplavat k moři. Půjčili jsme si elektrokoloběžky, což se klukům moc líbilo, a vydali se na cestu.
Na pláži byla tentokrát spousta lidí. Moře bylo krásné a dlouho mělké. To bylo sice fajn pro děti, ale dospělý si moc nezaplaval. Ušli jsme víc než 100 metrů a voda byla stále tak po kolena, maximálně po stehna.
S Martinem jsme si v plážovém baru dali mojito, ale něco mu chybělo. Třeba máta.
Martínek se krásně vyblbnul v písku, nechal se zahrabat až po krk a následně si písku ještě dostatečně užil. Myslím ale, že na dlouhou dobu naposled. Brzy totiž začalo hodně foukat, byla zima a plavčíci vyhnali všechny z moře. A my neměli z Martínka jak písek dostat.
Z pláže jsme se vydali vybrat restauraci, kde si dáme oběd. Ani tady jsme neměli o výběr nouzi dobré jídlo nouzi. Následně jsme se rozhodli navštívit Słowiński Park Narodowy. K němu jsme si stopli ECO TAXI, což byl takový otevřený minibus. Jízda ale byla super.
V parku to byla spíš hodně dlouhá procházka lesem, než jsme došli k dunám, na které jsme se tak těšili. A byl to zážitek, který se nedá popsat ani zachytit na fotku. Duny rozhodně předčily naše očekávání.
Zpět jsme šli půl cesty po pláži, kde trochu foukalo. Já mám ale tento typ přímořského větru moc ráda. Odhání depku, čistí hlavu, pomáhá se zrelaxovat a přináší novou energii.
Druhou půlku cesty jsme šli opět lesem, kde nás opět žrali komáři. Proto doporučuji raději cestu podél moře, pokud tedy tolik nefouká.
Z parku do města jsme opět využili služeb ECO TAXI.
Den 16: Leba a Rodinný zábavní park s paušálním vstupným
Poslední den na místě. Tentokrát jsme se vydali do Rodinného zábavního parku Leba Park.
Nejlepší na něm je, že platíte pouze vstupné a následně máte veškeré atrakce v parku zdarma. Můžete je tedy navštívit všechny kolikrát chcete, a pokud to jde (například na lodičkách na vodě), trávit na nich tolik času, kolik se vám zlíbí.
Vstupné tedy za 2 dospělé a 2 děti stálo dohromady něco přes 1800 Kč. Ale rozhodně to stálo za to. Hlavně za ten klid, že se nemusíte s dětmi dohadovat, jestli někam půjdou nebo nepůjdou, jak dlouho tam můžou být a co když se budou bát a na poslední chvíli si to rozmyslí – ano, to se dělo na tobogánech, kdy syn vyšel nahoru a rozmyslel se, že nepojede, pak to zkusil znovu, opět si to rozmyslel a až asi na potřetí se odhodlal.
Takže na lodičkách jsme byli třikrát, V 7D kině dvakrát a na různých tobogánech byli kluci mockrát. Kromě toho jsme navštívili spoustu dalších atrakcí, zahráli jsme si minigolf, kluci si zastříleli ze vzduchovky i z luku, rýžovali zlato a užili si spoustu další zábavy. Především jsme ale různé atrakce vyzkoušeli i my dospělí, kteří bychom za ně jinak samozřejmě neutráceli.
Jsou tu také krásné sochy dinosaurů v životní velikosti a stále se přistavují nové a nové atrakce a úseky.
Najdete tu také jednu nebo dvě restaurace, kde si můžete dát oběd či se jinak občerstvit.
Strávili jsme tu opravdu celý den a klidně bychom tu vydrželi ještě déle. Opravdu je tu co podnikat, pro děti určitě. Našim klukům v té době bylo 8 a 11 let, ale jsem si jistá, že by se tu celodenně zabavily i menší děti, stejně, jako ty větší.
Den 17: Odjezd domů a shrnutí
Ráno jsme uklidili pokoj. Majitelka ho ani nechtěla vidět, jen mi napsala, kde mám nechat klíče. Ani odpadky nechtěla, abychom si vynesli.
A odjeli jsme domů. Cesta z Leby do Zlatých Hor trvala přes 8 hodin. Jeli jsme bez přestávky, jen s jednou nebo dvěma čur-pauzami.
Ptáte se tedy, kam v Polsku k moři? Nebo zda vůbec do Polska k moři s dětmi jet? Za nás jednoznačně ANO! Ať už vyberete město Leba, které je pro rodinné dovolené jak dělané, nebo Dziwnówek, který je výrazně blíž, rozhodně neuděláte chybu. Moře v Polsku je naprosto skvělé.
Musím říct, že ač jsme zprvu měli strach, jak to naše děti zvládnou a jak to celé zvládneme my s nimi, bylo to nakonec naprosto super! A není to jen mé zhodnocení, viděli jsme to tak všichni, včetně toho nejmladšího, který měl obavy největší. Je to totiž malý neposeda.
O tom, že nekecám, svědčí i můj rozhovor s nejmladším po našem příjezdu domů.
Já: „Jony, tak co, líbilo se ti to?“
Jonášek: „Jo, líbilo.“
Já: „A chtěl bys ještě někdy na takovou cestu? Zase někam jinam?“
Jonášek: „Jo, ale ne hned zítra.“
Já: „No, to jsem ani nemyslela. Třeba tak za…“
Jonášek: „Za měsíc bych jel.“ (Chtěla jsem říct za rok. ;-))
Pro více fotek se podívejte na naši FB stránku Dravá žena.
O své zkušenosti z cest se s námi můžete podělit v naší cestovatelské skupině pro rodiny Nomádské rodiny: Svoboda, podnikání a vzdělávání na cestách.
