Stěhování k moři zní často lákavě. I my jsme podlehli a odletěli na Madeiru. Po čtyřech měsících jsme se ale vrátili. Proč jsme na Madeiře nezůstali?
Stěhování na Madeiru
V roce 2021 jsme se rozhodli přestěhovat na Madeiru. Jak jsme k tomuto rozhodnutí dospěli si můžete přečíst v tomto článku a jak to probíhalo si můžete přečíst zase tady a pokračování tady.
Těšili jsme se tam. Moc. A musím říct, že já jsem do Madeiry naprosto zamilovala. Krásná příroda, krásné klima, pořád skvělé počasí (ano, i občasný déšť považuju za pořád skvělé počasí, bez něj by totiž nebyla ta krásná příroda), milí lidé, bezpečno, kvalitní potraviny. A taky jsem tam pěkně hubla, ať už proto, že jsem byla nucená mnohem víc chodit, navíc pořád v nějakém tom kopci, nebo právě díky těm kvalitnějším potravinám.
Dodnes když vidím fotku z Funchalu, z míst, kde jsem téměř denně procházela, toto místo nejen vidím, ale i cítím. Cítím ten přímořský vzduch, teplý větřík a neskutečnou pohodu.
Lidé na Madeiře
Lidé jsou tu milí a mají rádi děti. S dětmi se tu počítá. V restauracích smíte mít pro malé děti vlastní jídlo i pití. Obsluha si s dětmi ráda povídá, učí je portugalská slova, jak si mají v portugalštině objednat. A i když nejdete do dané restaurace a dítě potřebuje na záchod, není problém ho tam pustit.
Když si dítě dovolí promluvit na dospělého, tohoto člověka to neobtěžuje, naopak, usměje se, odpoví a ještě dítě pochválí.
Stalo se mi, že šestiletý syn zakopl a upadl na chodníku. Spadl k nohám opravdu staré paní, která sama o své hůlce tak tak šla. Div jí nepodrazil nohy. Oba jsme se začali omlouvat a já chtěla syna co nejrychleji odklidit z cesty. Paní se ale usmála, k synovi se ohnula a začala mu pomáhat na nohy a starat se, jestli je v pořádku.
A jelikož je syn poměrně živější a v té době rád zkoušel nejen své hranice, měli jsme podobných zážitků, kdy se ho někdo jal odněkud zachraňovat, hned několik.
Tady prostě děti a jejich rodiče nejsou překážkou. A to, že jste matka, tu neznamená, že se máte zavřít doma a nikam nechodit, dokud děcka nebudou způsobně sedět a mlčet.
V roce 2021 bylo na Madeiře opravdu bezpečno. Rozhodně jsem se nebála, že mi někdo vykrade batoh, který mám na zádech, nebo vezme mobil, který mám v zadní kapse. Když někdo zapomněl něco na pláži, druhý den to tam našel. Když v parku, našli jste to u správy parku.
Naše děti a jejich potřeba komunikace v češtině
To byl jeden z důvodů, proč jsme se z Madeiry vrátili. Především mladší syn hodně trpěl tím, že se nemůže dorozumět v češtině. Bál se, že se ztratí a nedomluví se, nenajde mě. Celkově jeho potřeba mluvit česky byla velmi silná, což mě dnes docela překvapuje. Je mu teď 11 a češtinu by nejraději zrušil a na vše by používal angličtinu.
Starší zase trpěl tím, že si nemůže najít kamarády. Sice se krásně dorozuměl anglicky a oba chodili na angličtinu do místní jazykovky, kde by se podle jejích principů mělo mluvit pouze anglicky, ale místní děti mluvily portugalsky. Bohužel se nám nepodařilo najít ani žádnou anglickou komunitu nebo alespoň rodinu mluvící anglicky. Jasně, dneska už by to asi problém nebyl. Anglicky mluvících rodin je tam čím dál tím víc.
Kromě toho se dětem začalo stýskat po blízké rodině, se kterou jsme do té doby byli poměrně často v kontaktu.
Covid, nový madeirský prezident a nové restrikce
V té době byl Covid v plném proudu. Všude. U nás bylo vše zavřené, boty si směly kupovat jen děti a to jen jednou za půl roku. Madeira v té době byla relativně svobodná. Ano, ve vnitřních prostorách se nosily roušky a když ne, mívaly restaurace a obchody opravdu vysoké pokuty.
Venku ani ve venkovních částech restaurací ale nikdo roušky nenosil. Mohlo se volně cestovat a volně se pohybovat.
Ke konci našeho pobytu se ale na Madeiře změnil prezident. A začaly velmi tvrdé restrikce. Do vnitřních částí restaurací směli jen očkovaní. Do obchodů a kostelů jen očkovaní nebo s negativním testem starým maximálně týden. Všechno se kontrolovalo a hlídalo. Hrozilo zavedení povinného očkování nejen pro dospělé, ale i pro děti, bez výjimek.
Zdražování, zdražování, zdražování
Už během našeho pobytu začal být problém sehnat dlouhodobější pronájem za rozumnou cenu. Ceny nadále rostly závratnou rychlostí.
V Covidu se pronajímalo dost za levno, protože majitelé byli rádi, že vůbec někoho mají, moc se necestovalo. Jenže se na Madeiru začala stěhovat bohatá klientela z Británie, USA a Kanady, tak se tomu přizpůsobily i ceny pronájmů. Navíc byl zájem opravdu vysoký a než jsem se dostala někam na prohlídku, byl byt pryč.
Původní cena, kterou jsme platili, se do dneška vyšplhala na více než čtyřnásobek.
Suma sumárum
Popravdě, asi ani jeden důvod, kdyby byl osamocený, by nás nepřiměl Madeiru opustit. Každý jeden bychom asi zvládli. Covid bychom se pokusili přečkat a vydržet, na ceny nájmů vydělat (popravdě, kolik platíme v ČR za energie, hypotéku a rekonstrukce?) a dětem bychom se snažili najít kamarády a častěji létat do ČR za rodinou a zvát rodinu k nám na Madeiru.
Ale všechno dohromady nás utahalo. Nakonec jsme z toho byli tak vyčerpaní, že jsme i my dospělí chtěli pryč.
Nicméně to ve mně opravdu dlouho hlodalo a mrzelo mě to. Madeira mi prostě přirostla k srdci a chyběla mi. Potřebovala jsem to asi nějak uzavřít, zjistit, že není až tak dokonalá, jak jsem si ji zidealizovala.
Loni se nám povedlo na Madeiru na měsíc vrátit. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Už vím, proč jsme na Madeiře nezůstali a i kdybychom zůstali o něco déle, stejně bychom ji nakonec opustili.
