Ano, přesně tyhle dvě věty jsem nedávno slyšela od své babičky. Bavily jsme se o tom, jak jsem před 14 lety přerušila studium na VŠ a odjela pracovat a žít na Kypr. Jak jsem se sobecky rozhodla ukončit školu a odjet pryč. A všechny tu nechat. A hlavně všechny starosti. Nutno podotknout, že v té době už jsem se živila sama, takže nikdo nemusel mít pocit, že jsem nevděčná. Vedle studia na VŠ jsem měla práci na zkrácený úvazek. A trpěla jsem. Ve škole i v práci. „Babi, ale vždyť už od malička jsem snila o tom, že odjedu do zahraničí,“ připomněla jsem babičce skutečnost, kterou všichni dobře věděli. „Ale to nebral nikdo vážně! Takových snů jsme všichni měli.“ Snít, snít, snít Odjezd na Kypr byl začátek plnění si toho velkého snu o cestování. Ale taky na dlouhou dobu konec. Po návratu jsem se už na VŠ nevrátila. Našla jsem si práci a fungovala normálně. Ale nebyla jsem šťastná. Ten můj sen, který nikdo nebral vážně, ve mně dál rostl. Jít si za svým Na rodičovské dovolené s druhým synem jsem začala podnikat. A najednou jsem zjistila, že to jde i jinak. Tehdy jsem učinila dvě velká rozhodnutí. První bylo se už nikdy nevrátit do klasického zaměstnání. Druhé bylo začít si pořádně plnit sny. Bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. A taky jsem začala. Začala jsem cestovat. Ne, nečekejte žádné několikaměsíční cesty kolem světa. 😀 Ale konečně jsem navštívila moje vysněné Španělsko a vyzkoušela španělštinu i v praxi. Následně se do Španělska a španělštiny zamiloval i můj starší syn. Nejsme nijak extrémní. Nesnažíme se trhat rekordy v tom, kolik toho stihneme, jak dlouho někde budeme, nebo jak to udělat co nejlevněji. Plníme si naše sny o cestování a užíváme si to! Tak, jak chceme my! Co je normální? Už jsem několikrát slyšela, že to, jak žijeme, je nenormální. Pracujeme tak, jak chceme my. Cestujeme tehdy a tam, kam chceme. Žijeme si po svém v mnoha ohledech. A v mnoha ohledech nejsme normální. Tenhle článek není o cestování. Ale o tom, že nebýt normální je dobré! Nebuďte normální. Protože normální = takový, jak to chtějí ostatní. Buďte radši takoví, jací chcete být vy sami. Sen si můžu splnit, až… Až budou děti větší. Až budu mít víc peněz. Až bude lepší počasí. Až bude horší počasí. Až… Přestaňte své sny posouvat a odkládat! Nikdy nebude ta „vhodná doba“. Protože vhodná doba je teď. Protože teď to chceš. Tak to udělej. Tak do toho! Litovat nebudeš!
Proč jsem se po 5 letech home office rozhodla pronajmout si kancelář
S prvními podnikatelskými pokusy jsem začala už na první rodičovské dovolené. Při té druhé už se to regulérně dalo nazvat home office. Pracovala jsem buď tehdy, když kluci spali, nebo když jsem měla hlídání. Později začali oba chodit do školky a moje domácí kancelář dostala konečně nějaký řád. Pracovnu jsem si udělala v kuchyni. Měla jsem tam skvělou kancelářskou židli, kterou jsem čas od času vyměnila za gauč v obýváku. Kávy a čaje dle libosti. Ovšem také lednička a veškeré ostatní jídlo bylo příliš po ruce, což se brzy nemile projevilo na mé postavě. Tohle celé období trvalo asi 5 let. Do školy a do kanceláře Změna nastala, když se přiblížila povinná školní docházka pro staršího syna. Všechno do sebe krásně zapadlo. Vybrali jsme mu školu ve vedlejším městě a já se rozhodla, že si tam pronajmu kancelář. Každý den jezdíme autobusem do města, já zavedu syna do školy a jdu do kanceláře. Pak syna vyzvednu a jedeme autobusem zase domů. Byla to skvělá změna. V kanceláři nemám ledničku, takže tam mám buď trvanlivé jídlo, nebo jídlo, co musím ten den sníst. Nic mě nerozptyluje. Přijdu, vyskládám na stůl notebook a telefony, postavím si vodu na čaj. Pustím si oblíbený playlist, zaliji čaj a pustím se do práce. Práce udělám mnohem víc Ano, práce v kanceláři mi výrazně zvýšila produktivitu a také energie mám víc. Kancelář mi přinesla značné výhody. Některé jsou pouze mým osobním „problémem“, jiné by se možná daly paušalizovat. Kromě toho se taky člověku o něco lépe pracuje, když se před tím ráno pěkně obleče, namaluje, učeše atd., než když rovnou z postele zasedne k notebooku ještě v pyžamu, v lepším případě teplácích. Po nějakém čase jsem dokonce začala chodit ráno cvičit do fitka. To je pak člověk plný energie a i ta práce mu jde lépe od ruky. A když to nejde, tak se jdu projít. Nebo vyzvednu syna z družiny dřív a zajdeme si do cukrárny nebo jedeme dřív domů. Doma se snažím nepracovat a být mámou Doma už pak můžu být zase „jen“ máma. Ano, jednou z velkou výhod kanceláře je to, že si ty činnosti od sebe pěkně oddělíte. V kanceláři pracujete, doma si hrajete a mazlíte se s dětmi. No a taky tam na vás čeká to nádobí, prádlo, vysavač… 😀 Ano, přiznávám, domácnost tím asi trochu utrpěla. Nemám ji už totiž jako prokrastinační prostředek. 😉 Ovšem práce je udělané víc a mé já je šťastnější. Není totiž zavřené doma.